Jiu-jitsu patří mezi nejvyhledávanější sebeobranné umění. Díky univerzálnosti je tento systém ideálním způsobem, jak se naučit boj ve stoje, na zemi,ale i se zbraněmi (krátká hůl – teleskopický obušek a nůž).
Rozsáhlý z Japonska pocházející bojový systém, který využívá jak techniky hodů (Nage waza), techniky páčení (Kansecu waza), techniky úchopů (Katame waza), tak i techniky úderů (Atemi waza). Ve více než 100 školách (Ryu) a stylových směrů (Ryu ha) se upřednostňují různé skupiny technik. Tak je např. Tenshin shinyo ryu známá především úderovými a blokovacími technikami, pro Kito ryu jsou charakteristické techniky hodů a pro Daito ryu techniky páčení. Původně bylo jiu-jitsu pod různými názvy jako (aiki [ju] jutsu, hakuda, kempo, kogusoku, koshi no mawari, kumi uchi, tai-jitsu, torite, shubaku, atd.) součástí vyučovacího programu různých bojových škol japonských bojových tříd (Bushi, Samurai). Teprve s otevřením mnoha Ryu veřejnosti z důvodů politických změn v období Tokugawa (1603-1867) vzniklo mnoho škol, jejichž náplň obsahovala především kontaktní techniky beze zbraní.
Ve stejné době vznikl také název jiu-jitsu, jako souhrnný název pro metody boje z blízka, který více či méně využívá princip útočné energie „Ju yoku go o sei suru“ – (měkkost překoná tvrdost – „výhra skrz ustupování“) ve svůj prospěch.
Jiu-jitsu je hlavně sebeobrana ve velmi účinné formě, v níž se adepti jiu-jitsu naučí ovládat nejen své tělo a využívat všechny svalové skupiny, ale také reagovat na všechny známé druhy útoků a vytvářet vlastní postupy a situace při jejich neutralizaci. Jiu-jitsu optimálně rozvíjí většinu tělesných schopností, zejména rychlost (včetně rychlosti reakce), sílu a kloubní pohyblivost. V menší míře pak také vytrvalost. Převažuje styl boje beze zbraně, ale také i za použití některých malých zbraní, a to proti neozbrojenému i ozbrojenému protivníkovi, nebo skupině útočníků. Nikdy v něm na rozdíl od sportovních stylů nebyly zakazovány žádné chvaty.
Za použití hlavní poučky „ustup, jsi-li tlačen, přistup, jsi-li tažen“ umožňuje zvítězit relativně slabšímu obránci nad silnějším, větším, i rychlejším útočníkem, proto je určeno všem lidem bez rozdílu pohlaví a věku. Jiu jitsu řeší téměř všechny střetné situace v boji beze zbraně. Pokud některou takovou situaci neřeší, neřeší ji ani žádné jiné bojové umění. Tohoto jsou si vědomi i různé ozbrojené sbory, proto jiu-jitsu začleňují do osnov svých výcviků policie, armády a další vojenské nebo policejní složky na celém světě.
Jiu-jitsu bylo také zdrojem mnoha nových bojových umění. Koncem 19. století vytvořil Jigoro Kano (1860-1938) (Kodokan-) judo především z technik školy Kito ryu. Morihei Ueshiba (1883-1969) vytvořil aikido hlavně z technik Daito ryu aiki ju jutsu a také některé styly karate jako je např. Wado ryu jehož zakladatel Hironori Otsuka (1892-1982) použil hlavně techniky z Shindo Yoshin ryu jiu-jitsu. Krom těchto tradičních systémů dnes z jiu-jitsu čerpají další moderní systémy jako jsou musado, allkampf-jitsu, krav maga a další. Všechny čerpají poměrně velké množství technik z jiu-jitsu a doplňují je o boj s moderními zbraněmi a dále upravují dle potřeb využití.
„Jedno sobotní ráno jsem byl doma probuzen zlodějem, který utekl, když mě viděl. Na policii jsem se ptal, jaká je šance, že ho chytí. Policajt odvětil, že jedině kdybych ho sám zadržel, než přijedou. Tak jsem si řekl, že by bylo dobré na policii příště nespoléhat. A tak jsem začal s jiu jitsu.“
„Než jsem začala s tréninky tam, měla jsem za to, že mám z ježdění na koních poměrně formu, ale tady jsem se rychle přesvědčila, že mám co dohánět. Asi neznám účinnější a komplexnější cvičení. Moc mě to chytlo, původně jsem měla v plánu chodit jen jednou v týdnu, teď si ráda udělám čas i třikrát.…
